Mike odpoledne pohodlně spí na motelové posteli. Slunce mu svítí přímo do obličeje, ale je v bezvědomí – protože má sluneční brýle

Jeho nerušený spánek náhle přeruší tlak na hrudi a hlasitý zvuk z televize, kde hraje Terminátor 2 – Den zúčtování.

Mike se s trhnutím narovná.

Mike: „Cože? Co se děje? Nespím!“

Lucy: „Sundej si ty sluneční brýle!“

Mike: „Sluneční brýle? Jaké sluneční brýle? Žádné nenosím!“

Lucy: „Ty sluneční brýle na tvém obličeji!“

Mike: „Nemám tušení, o čem mluvíš… a opravdu nechápu, proč mě otravuješ, když se mi zdál tak skvělý sen!“

Lucy protočí panenky, evidentně znuděně.

Lucy: „Nech mě hádat… tvůj ‚velký sen‘ byl ošklivě žlutý, měl bílou střechu, kompresor a čtyři kola… že?“

Mike: „Hele, počkej… jak víš, že se mi zdálo o Deltě?“

Lucy: „Protože jsi autofilka!“

Mike: „Dobře, beru to jako kompliment. Ze všech, co končí na '-phile' a zní jako nějaký blbec, je tohle jediné, co mě neuráží!“

„Mimochodem, proč mám mastnou košili?“

Lucy: „Možná mi bude chybět tvoje nesmrtelná kožená bunda, ale šla jsem si pro potraviny pěšky.“

 Máš svůj burger a hranolky. Zkus si teď stěžovat…“

Mike: „No teda, no tak, počkej… počkej chvilku… Ty?“

 Chůze? To mi nevěřím!“

Lucy: „Jo, chtěla jsem jet autem, ale nešlo to.“

Mike: „Proč ne?“

Lucy: „Motor prostě zaječel a ozýval se takový křupavý zvuk…“

Mike: „Zabij mě! Ty a manuální převodovka… vy jste skřípali soukolí – a po včerejší noci taky…“

„Co se stalo včera v noci?“

Mike klidně pokrčí rameny.

Mike: „Nic zvláštního… nějaký idiot v novém Lamborghini se mnou chtěl závodit. Tak jsem to přijal a vyhrál. Ale jen ze stejného důvodu jako ten závod BMW tehdy. Chci finanční nezávislost a nenechám tě být mou sladkou maminkou. Takže jo, teď už mám dost peněz.“

Z televize se ozve hlas:

„Pojď se mnou, pokud chceš žít…“

Mike se otočí k Lucy.

Mike: „Je fajn, že se věnuješ popkultuře, ale zkus mi tuhle hlášku někdy říct – a tvá délka života se zkrátí…“

Mike: „Když už mluvíme o délce života… včerejší závod byl těsný… Skoro jsem si myslel, že budu potřebovat sílu želvy…“

Lucie: „Cože?“

Mike: „Nevadí… Mimochodem… dívat se na podlahu… v Česku by tě za to upálili zaživa na hranici jako čarodějnici!“

Lucie zmateně: „O čem to mluvíš?“

Mike: „Ty zablácené otisky tvých bot po celé podlaze.“

Lucy, naštvaně: „Nevím, kdo mě donutil odtáhnout auto do křoví, když jsem utíkala před policajty!“

 A co to má společného s Českou republikou?

 Vážně, vysvětli to!

Mike klidně: „Víš, jsem takový hybrid – zčásti Čech, zčásti Američan. Dovol mi tedy vysvětlit jeden kulturní rozdíl. Češi si myslí, že Američané jsou prasata, protože nosí boty dovnitř. Ale Češi si neuvědomují, že tady v USA lidé jezdí všude autem – a chodníky jsou tak čisté, že by se z nich dalo jíst.“

 Mezitím chodníky v České republice vypadají, jako by se na ně právě vyprázdnil popelářský vůz. Jsem v klidu, je mi to jedno – ale zkuste to vysvětlit kterékoli straně. Pokud jste nezažili obojí, prostě to nepochopíte a lidé kolem sebe jen šíří nesmyslnou nenávist.“

Lucy: „Když už mluvíme o nenávisti… prohlédla jsi mi iPhone?“

Mike: „To je ale urážlivé! Nikdy bych se nesnížil k něčemu tak nechutnému! Proč se ptáš?“

Lucy: „Já, krásná žena, jsem se to pokusila odemknout svým chytrým telefonem… a nefungovalo to!“

Mike, znuděný: „Víš proč? Protože když máš zapnuté rozpoznávání obličeje… podívej se na sebe. Nemáš žádný make-up – i Satan by se tě bál. A já si myslel, že mi připadáš povědomá… neviděl jsem tě nahou na krabici od cereálií? Farmář a farmářova žena?“

Lucie: „Co tím myslíš?“

Mike: „Víš – jako obal od Quaker Oats. Trochu jako American Gothic od Granta Wooda z roku 1930.“

Lucy: „Dobře, teď jsi zašla příliš daleko!!!“

Mike: „Cože? Upřímnost? Narodil ses v roce 1810 a ani tvůj vlastní telefon tě nepozná! Já jsem tady nevinný!“

V tu chvíli se venku náhle setmí a kolem motelu se objeví několik postav v černém, pohybujících se jako samotná smrt.

Mike: „A kdo to sakra je? Smrt? Promiň, nemám zájem.“

Hlas: „Jsme Starověcí Arbitři!“

Mike: „Dobře… můžu si alespoň dojíst burger a hranolky, než domluvíš svůj monolog?“

Starověcí arbitři: „Jak se opovažuješ s námi takhle mluvit? Taková neúcta! Sundej si ty sluneční brýle!“

Mike: „Za prvé, mám hlad – a jaké sluneční brýle? A jo, jsem smrtelník, jasně – ale takový, co ti nakope zadek, když mě nenecháš dojíst!“

Hlas: „Idiote. Jsme tu, abychom obnovili realitu, kterou jsi narušil tím, že jsi poslal Pána křižovatek do pekel.“

Mike: „Lucy, znají tě? Proto mi říkají idiot, jako tobě?“

Lucy: „Ne. Stačí se na tebe podívat a je to všem jasné.“

Jedna z entit, ukazující na Mika:

Entita: „Všechno tady shoří na popel!“

Mike: „Ho, ho, ho… počkej chvilku… ty hajzle!“

Říkáš mi, že vyhodíš do povětří celý Jacksonville?

 A já jsem Demoliční muž?

Tak co – zabijete přes milion lidí?“

Entita: „Ne. Jen vy dva. Tohle všechno bude zničeno pouze v realitě, kterou jste zkazili. Po explozi,“

Jacksonville – a všichni v něm – se vrátí k normálu. Nikomu se nic nestane. Jen vy dva zemřete za narušení reality. Za dvacet minut.“

Mike: „Dobře, ty falešný Smrtko… tady je moje odpověď. Zaprvé – díky za upozornění na spoiler.“

 Teď už vím, jak se Jill Valentine cítila na konci Resident Evil 3: Nemesis.

 Za druhé – nechystám se umřít. A za třetí – užij si to, ty parchante!“

Mike kopne entitu přímo do rozkroku.

Entita: „To… se mi nikdy předtím nestalo…!“

Mike: „Zvykni si.“

 Všechno má své první zkušenosti…“

Mike se otočí k Lucy:

Mike: „Lucy, nemáme čas. Na druhou stranu, aspoň nebudeš muset platit další poplatky za úklid za to bláto na podlaze.“

Mike a Lucy sprintují z motelu. Mike přejede přes kapotu Coyote X a skočí na sedadlo řidiče.

Mike: „Kde sakra jsi, Lucy?! Nemáme čas!“

Lucie skočí do auta.

Mike natočí motor a stáhne písničku na YouTube — Jan Klimeš – Mezi žárem a tmou.

Lucie: „Co teď hraješ?“

Mike, klidně: „Skvělá písnička od českého umělce. Hodí se k danému okamžiku.“

Lucie: „A proč přesně?“

Mike: „Protože jde o hasiče, kteří zachraňují životy – a my se teď zaživa upálíme! Nelíbí se vám to? Dobře, pustím si Jan Klimeš – Voda brali lidé. Další hit.“

Mike bez čekání šlápne spojku. Pneumatiky Coyote X se protočí na místě, než se auto vyřítí plnou rychlostí vpřed, zatímco v pozadí hučí Jan Klimeš.

Realita se kolem nich začíná třepit. Zahlédnou americká policejní auta ze 70. let… zabijáky… a za nimi Plymouth Fury z roku 1958 – Christine.

Mike: „Skvělé! Teď už jen chybí, aby nás Pikachu honil!“

Mike: „Ser na to, nasazuji Jana Klimeše – Stíny ve mně.

 To sedí mnohem líp!

Lucie: „Co máš vlastně společného s tímhle českým umělcem?“

Mike se k ní naštvaně otočí.

Mike: „Je to hudebník. Já jsem byl hudebník. Tak trochu se známe.“

Jaký je tvůj problém?

Raději byste, abych hrál Phila Collinse?

 A pokud ti to nevadí, Lucy…“

„Snažím se soustředit na řízení, abychom neskončili jako opečený chleba!“

LOKALITA: HECKSCHER DRIVE, SEVEROVÝCHOD OD CENTRA JACKSONVILLE

Obloha za nimi přestala existovat. Na jejím místě se objevil rostoucí bílý bod – během několika sekund pohlcující siluety mrakodrapů.

Mike sevřel volant Coyote X tak pevně, že mu zbělaly klouby, zatímco motor se snažil ze svých válců vyždímat poslední kapky výkonu.

„Skvělé…“ zamumlal Mike skrz zaťaté zuby a ve zpětném zrcátku sledoval, jak se horizont mění v peklo.

„Právě vyhodili do povětří město, odkud pochází Fred Durst z Limp Bizkit! Celá éra nu-metalu – pryč!“

Lucy, sedící na sedadle spolujezdce s čepelemi položenými na klíně, se na něj zmateně podívala.

Lucie: „Kdo je Fred Durst?“

Mike na ni odsekne:

Mike: „Nedělej si s tím starosti, Lucy. Prostě to nedělej!“

„Stejně bys to nepochopil!“ zakřičel Mike, když první zvuková vlna narazila do karoserie auta.

Cesta před námi se proměnila v překážkovou dráhu.

Ráková vlna – rychlejší než zvuk – zasáhla lesy lemující silnici. Mohutné duby pokryté španělským mechem se pod neviditelnou silou nejen zlomily – ale explodovaly. Kmeny tlusté jako Mikovo ego se jim zřítily přímo do cesty.

„Sakra!“ zařval Mike a trhl volantem, aby se vyhnul letící větvi, která vypadala jako hořící kopí.

„Teď by byl zatraceně dobrý čas na lyžařský režim!“

Lucy se opřela o palubní desku.

Lucie: „Chceš lyžovat? Tady? Na čem?“

Mike: „Sakra, Lucy! To byla součást výbavy Knight Ridera! Nemá cenu to vysvětlovat – stejně bys to nepochopila…“

Tehdy je to zasáhlo.

Ráková vlna nebyla jen větrem – byla to fyzická zeď. Coyote X dostal ránu dozadu, jako by ho kopla Godzilla. Zadní část auta se zvedla do vzduchu.

Mike cítil, jak pneumatiky ztrácejí kontakt s asfaltem. Auto se naklonilo dopředu a doprava. Na silnici je drželo jen levé přední kolo, které na protest křičelo oblakem hořící gumy.

„Sakra! Náš zadek je ve vzduchu výš než inflace v Česku!“

zařval Mike, balancoval s volantem jako provazochodec a zíral bočním oknem přímo do koruny padající borovice.

Lucy se na něj v tom zmítaném chaosu s ledovým klidem podívala, zatímco sklo za ní začalo žárem praskat.

Lucy: „A najednou máš problém s pohonem zadních kol?“

Mike: „Miluji pohon zadních kol, ty aristokratický podivíku! Ale k čemu je to platné, když je zadek auta metr nad zemí kvůli rázové vlně?!“

Kojot X se jel na jednom kole jako nějaké šílené cirkusové číslo. Mike bojoval s fyzikou, Lucy s nutkáním ho uškrtit a Jacksonville za nimi se měnil v radioaktivní popel.

Pak vlna trochu polevila – a zadní část auta se s ohlušujícím kovovým rachotem zřítila zpět na silnici.

Mike okamžitě zabrzdil a auto dostalo smyk směrem ke krajnici.

 zastavujíc se těsně před zdí trosek, která bývala lesem.

Umlčet.

Jen praskání chladnoucího kovu a vzdálené dunění, které znělo jako hněv bohů.

Zadní část Coyote X byla ohořelá. Barva se odlupovala v černých vločkách a zadní světla se roztavila do zdeformovaných, nepoznatelných tvarů.

Mike zůstal sedět s rukama na volantu a viditelně se třásl. Pomalu se podíval na Lucy – a pak do zpětného zrcátka na to, co zbývalo z Floridy.

„To bylo těsně…“ vydechl a s tichým cvaknutím otevřel přihrádku v palubní desce, kde schovával malou krabičku.

„Teď bych si vážně mohl dát cigaretu. A třeba deset panáků něčeho tak silného, ​​aby mě to oslepilo, než budu muset znovu vidět ten zmatený výraz v tvé tváři.“